Můj porod. První kontrakce, přijetí do porodnice a Vaneska je na světě
Ve středu 9. června 2010 ráno mi začaly první kontrakce. Pořádně jsem nevěděla jestli je to ono, pořád jsem jen měřila minuty. Jednou jsem naměřila deset minut, jindy zase dvacet. Zrovna ve středu jsme měli jet znovu na ozvy do porodnice, tak jsme ráno vyjeli, sebou vzali pro jistotu i tašky k porodu.
Po příjezdu na místo jsme zase nemohli zaparkovat. V bolestech jsem tedy šla až z místa, které se nacházelo o několik ulic dál. V nemocnici jsme chvíli čekali než nás sestřička zavolala. Paní doktorka mě prohlédla a sdělila mi, že jsem otevřená na dva prsty a že pojedeme ještě domů, že mi ale pro jistotu natočí monitor srdíčka miminka. Tak jsem v bolestech půl hodiny seděla na monitoru a pak mě odpojili, řekli mi, že ozvy jsou v pořádku a buď se porod rozjede, nebo že v pátek 11.6. půjdeme na vyvolání.
Celá zničená jsem tedy sedla zpátky do auto a jeli jsme domů. Po cestě stahy trošku přestaly. Dojeli jsme domů, najedli se a ještě večer jsme se šli s Vítkem projít se psem ke kravínu a podívat se na lamy. Po příchodu domů jsem si dala teplou koupel, dvě deci červeného vína a ulehla do vany. Celá unavená a už zase v bolestech jsem lehla do postele a pokoušela se usnout. To už ale nešlo. Začala jsem mít kontrakce po 5, po 6 minutách. Vítka jsem ještě nechtěla budit, protože jsem nevěděla, jestli to je už opravdu ono, ty bolesti co všichni tak popisují v každé knížce, časopise a na internetu. Po třech hodinách nesnesitelných bolestí, co jsem už opravdu nevěděla co dělat, tak Vítek vstával do práce. Do ní už ale ten den nedojel. Vzali jsme opět tašky a vyrazili do Brna. To už se mi nechtělo ani mluvit a tak jsem celou cestu mlčky trpěla.
Opět jsme dorazili do porodnice a tentokrát dokonce i zaparkovali. Nahoře jsem zazvonila na zvoneček porodní sál, otevřela mě sestra a vyzvala mě, že mám jít dál. Za stolem seděl pan doktor Nagy. Píchlo mě u srdce. Na internetu jsem o něm nečetla zrovna dobrá hodnocení. Pan doktor mě prohlédl, sdělil mi, že jsem otevřená na 4 centimetry a že už u nich zůstanu a ať se převleču. Sestra zatím zašla za Vítkem a poslala ho pro tašky. Mě posadili na monitor, kde jsem se půl hodiny kroutila. Pak jsem již mohla na porodní sál. Všechny byly obsazené a na nás zbyl úplně ten nejobyčejnější. I když v tu chvíli mě to bylo už úplně jedno. Vítek mezitím vyfasoval svůj modrý plášť a vypadal jako chirurg. K porodu za námi přišla paní porodní asistentka Ježková. Milá paní mi řekla, ať si lehnu na lůžko, do žíly mi píchla kapačku a poté nás tam s Vítkem nechala samotné. To už kolem mě Vítek začal poskakovat a jestli něco nechci a jestli nechci napít a jak mě může pomoci. Nic jsem nechtěla, ale pomáhal mi. Už jen tím, že tam byl semnou. Celou dobu mě byl oporou.
Bylo třičtvrtě na 8 ráno a mě připadalo, že kontrakce vůbec nepřichází a neodchází, přišlo mi, že mám stah snad půl hodiny v kuse. Na zádech jsem vůbec nemohla ležet. Byla to šílená bolest. O půl 9 mi praskla voda. Vítek šel hned pro sestru, ta mě prohlédla a řekla nám, že plodová voda je už trochu zakalená. To se ale dalo čekal, když jsem 6 dní přenášela. Poté co mi praskla plodová voda byly bolesti ještě horší a já dostala pocit, že tohle prostě nemůžu vydržet. Při každém stahu jsem začala Vítkovi drtit ruku, ten mě utěšoval, že vše zvládám skvěle a ať ještě vydržím.
Po deváté hodině nás přišel navštívit sám primář doktor Huvar. Mile se na mě usmál, pohladil mě po noze a já ho poprosila o epidurál. A tak přiběhla zase porodní asistentka, nabrala mi krev na rozbor, aby mi epidurál mohli píchnout. Řekla nám, že ale porod postupuje velmi rychle a je možné že epidurál ani nestihneme, než přijde anesteziolog, než injekce zabere, že může být miminko na světě. A tak jsem zase čekali. Já se snažila ležet aspoň trochu na boku, protože na zádech to bylo opravdu nesnesitelné.
Vítek byl po mém boku, držel mě za ruku a povzbuzoval mě. Porodní asistentka mě poslala na záchod, jinak že mě bude muset vycévkovat. A tak jsem radši šla. Na záchodě ze mě začala valit krev a přicházela jedna kontrakce za druhou. Udělalo se mi špatně a myslela jsem, že zpět na porodní sál už nedojdu. Mezi nohy jsem se narvala další čtyři vložky, abych všude nepokapala země a vydala se zpátky. Za chvíli opět přišla sestra a řekla mi, ať si lehnu na záda, že musí zase natočit monitor. To už jsem čekala, že bude můj konec. Ozvy srdíčka byly dobré, ale porod přestal postupovat.
A tak mi píchla další kapačku, aby se děložní hrdlo lépe otevřelo. V 10 hodin se na nás přišel podívat pan doktor Nagy, který nám oznámil, že do dvanácti hodin bude malá pravděpodobně na světě. Ještě mě vyšetřil, což nebylo vůbec nic příjemného.
Poté mě porodní asistentka požádala, abych vstala a chvílí stála u stolu, o který jsem se měla opřít, roztáhnout nohy a kývat se z jedné strany na druhou. Chvíli to šlo, ale jen do té doby, než přišla kontrakce. Musela jsem dát pěvně nohy k sobě, protože jsem měla pocit, že se celá roztrhnu. Poté jsem si sedla na tokovou židličku, která připomínala spíš záchodovou mísu. Vítek a porodní asistentka si ke mně klekli a když přišel stah musela jsem zatlačit. V tu chvíli ze mě zase začala téct neuvěřitelným způsobem krev. Protože porod přestal postupovat, zavolala sestra anesteziologa, aby nám přišel píchnout epidurál.
Dostavili se asi za 10 minut. Musela jsem si lehnout na levý bok, schoulit se do klubíčka. Pak se asi deset minut chystali. Mezitím jsem měla tři stahy. Pak tedy pan doktor konečně řekl, že už to za chvilku bude, že teď se nesmím vůbec pohnout, že mi zavádí do zad trubičku. Přesně v tu chvíli tu byla další kontrakce.V obrovských bolestech jsem ležela na boku a nesměla se ani pohnout. Přála jsem si mít už vše za sebou. V zádech jsem cítila jen takový tlak a lupnutí. Poté mi doktor s doktorkou zalepili záda a připevnili hadičku na rameno. Poděkovala jsem a oni odešli.
Mezitím chodili ostatní porodní asistentky k nám na porodní box vážit miminka. Bylo to hrozné, když jsem tam viděla ty malé dolepené uzlíčky. Přála jsem si to mít již taky za sebou. Na Vítkovi bylo vidět, jak mu to také vadí, že tam pořád někdo chodí. Asi po 15, 20 minutách začal epidurál zabírat. Konečně jsem si mohla lehnout na záda a zkoušela jsem se trošku uvolnit a odpočnout si. Asi půl hodiny mi bylo dobře. Začala se mi vracet nálada a říkala jsem si, že teď už to všechno zvládnu. Po půl hodině se začaly bolesti zase vracet. Epidurál přestával působit a na mě přicházely ty největší bolesti. Dostavil se zase pan doktor a sdělil nám, že tomu musíme už trochu pomoci. Lehátko předělali na takové křeslo, kam jsem si dala nohy.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že již není cesty zpátky, že za chvíli bude konec a budeme mít našeho drobečka v náručí. Na druhou stranu jsem dostala tak šílený strach. V porodním boxu bylo najednou hrozně moc lidí. V té bolesti jsem je ale nevnímala. Vítek mi stál u hlavy, pan doktor Nagy a porodní asistentka u nohou a vedle na druhém boku další dva lidi. Pravděpodobně dětský doktor. Pan doktor mi řekl, že až přijde další stah, že musím začít naplno tlačit. Tak jsem se rukama pevně chytla pod koleny za takové úchyty, zavřela oči a začala tlačit. Byla to šílená bolest. Zadržela jsem dech, zatlačila znovu a zase se nadechla a znovu zatlačila. Pak jsem měla chviličku oddych než přišlo další a další kolo. Potom mi porodní asistentka oznámila, že mě musejí nastřihnout.
Samozřejmě jsem souhlasila, chtěla jsem to mít hlavně za sebou. A byla tu další kontrakce a tak jsem se zase pevně chytla a pan doktor mi oznámil, že pokud ještě párkrát pořádně zaberu, tak bude malá na světě, tak jsem začala tlačit jako o závod. Pak už jsem cítila jsem takové lupnutí a teplo, jak se mi krev valila všude. Zabrala jsem znova a najednou jsem uviděla hlavičku, rychle se nadechla a zabrala ještě víc a to už byla hlavička venku celá.Zabrala jsem znova a pořádně, jako by to mělo být to poslední co v životě udělám a náš drobeček byl venku.
DOKÁZALA JSEM TO. PORODILA JSEM DÍTĚ. NAŠE MIMINKO A MŮŽEME BÝT NA NĚ PRÁVEM HRDÍ.
Doktor mi ji položil na břicho. Škoda že jsem tam měla košili a že mi ji nepoložili na nahé tělo. Byl to ten nejkrásnější pocit jaký jsem zažila. To už se mi ale po tvářích kutálely slzy jako hrachy. Slyšela jsem jen, že se doktor ptá Vítka, jestli chce přestřihnout pupeční šňůru. Nechtěl. Měl toho také dost. A tak ji odstřihl doktor a už to byla samostatná živá bytost. Dětský doktor mi ji vzal a začali vše kontrolovat.To už jsem poslala Vítka, ať jde malou fotit. Doktor se sestrou malou zvážili, změřili, poslechli a nevím co všechno ještě, moc jsem z lůžka na stůl neviděla. Akorát vím, že jí obtiskli nožičku.
Vůbec jsem nevnímala, že ze mě valí krve. Akorát jsem slyšela porodní asistentku jak mi říká, že musí ven ještě placenta ať zatlačím ještě. Tahala za pupeční šňůru a po chvilce ze mě vyšla obrovská tmavá koule a já cítila úlevu. Pak už jen krev. Sestra se snažila krev zastavit a to už tu byl zase doktor Nagy, který si připravoval šití. Dal mi injekci, vzal si jehlu a šel vyšívat. Asi po dvaceti minutách byl hotov. To už vedle mě stál pyšný tatínek s dcerou Vanesou. Byl sice trochu bledý, ale vypadal spokojeně. Malá byla nádherná. Sestra mě ještě převlékla, předělala prostěradlo a odešla. A naše nová rodinka zůstala na porodním sále sama. Byla jsem neskutečně šťastná. Byla jsem MÁMA.
Na porodním sále jsme zůstali ještě asi 3 hodiny. Vítek s malou mi seděli u postele a my jsme z ní nespustili zrak. Zkoumali jsme každičký detail, každý záhyb, každý pupínek. Po hodině a půl přišla sestra z novorozeneckého mi říct, ať si malou zkusím dát k prsu.Lehla jsem si na bok a malou si dala vedle sebe. Přisála se. Byl to tak krásný a zároveň zvláštní pocit. Chvilku bumbala, chvilku pospávala.
Pak ji musel ale Vítek odnést na novorozenecké. Já jsem se musela jít osprchovat. Vzala jsem sebou osušku, mýdlo a šla jsem. Byla jsem celá dolepená. Celý den bylo přes třicet stupňů celsia a to mi na síle nedodávalo. Úspěšně jsem došla ke sprše. Vysvlékla jsem se a začala se mě valit krev tak jsem vlezla rychle pod sprchu. Tam se mi udělalo tak zle, že jsem se mále skácela k zemi. Umýt jsem se taky pořádně nemohla. Všechno mě bolelo. Ale vzpomínka na Vanesku všechno bolest zahnala. Osprchovala jsem se a vylezla ven. Musela jsem si hned sednout do křesla jinak bych upadla na zem. Po chvíli to trošku přešlo, tak jsme se vrátili na porodní sál. Sbalili si všechny věci, a šli na oddělení šestinedělí. Všude bylo plno tak mě dali na nadstandard. Byla tam velice příjemná paní a dali jsme se spolu hned do řeči. Novopečený tatínek mi skočil mezitím do bufetu pro pití a nějaké časopisy. Pak se vrátil, rozloučili jsme se a jel domů.
A já zůstala na pokoji sama bez Vanesky. Donesli mi ji až večer na kojení. Poprvé mi ji přinesli asi o půl 7 ale že kojit ještě nemůžu, že pořád blinká tak že to zkusíme o půl 10. O půl 10 mi ji znovu přinesli a zkoušeli jsme kojit. Bumbala asi půl hodiny a chuderce asi nic neteklo. Potom mi ji zase odnesli.
Ráno jsem se už nemohla dočkat až ji zase uvidím. Ráno když přišla sestra, hned jsem ji poprosila, aby mi už Vanesku přivezli a nechali mi ji na pokoji. Asi po hodině přijela sestra z novorozeneckého s růžovou postýlkou a mým malinkým drobečkem v ní. Od té doby jsme už jen spolu….