Jdi na obsah Jdi na menu
 


První pohyby a první komplikace v těhotenství

28. 7. 2010

Bylo úterý dopoledne a já ležela na pohovce, četla si knížku a na bříšku jsem měla přiložená sluchátka do kterých jsem právě pouštěla písničku od skupiny Metallica - nothing else matters. A právě při téhle písničce jsem poprvé ucítila kopnutí. A po pár sekundách zase. S napětím jsem snad ani nedýchala a bála se, že kopání přestane. A taky přestalo. Ale byl to nádherný pocit. Poprvé jsem si jako kdyby uvědomila, že ve mně je něco živého co mě potřebuje a že ze mě bude máma.

Pak několik dní jsem necítila žádné kopání. Další až zase 18. ledna. A od té doby tak každý 2, 3 den. Od 22. týdne těhotenství cítím pohyby každý den. Jsou čím dál silnější. Když ležím například ve vaně, tak vidím, jak se mi pohybuje břicho v dolní části a jak nadskakuje. Nejvíce cítím pohyby večer v posteli.

Začala jsem také miminku číst knížky a pohádky. Lehnu si v obýváku na sedačku, podložím si nohy, do ruky si vezmu jakoukoliv knihu, dokonce jsem si přivezla i dětské knížky s pohádkami a čtu nahlas. Někde jsem se dozvěděla, že od pátého měsíce slyší miminko tlumené zvuky a začíná si zvykat na mámin hlas. Po porodu ho již zná a když na něho matka začne mluvit, tak se miminko uklidní a ví, že je zase v bezpečí. A tak skoro každý den čtu knížky, aby si na mě Vaneska zvykla.

Od začátku ledna navštěvuji předporodní kurz v Boskovicích s jednou přítelkyní, se kterou jsem se seznámila v Blansku na cvičení pro těhotné, kam chodím každé úterý cvičit a plavat. Kurz bývá každý čtvrtek od 3 do 5 hodin. Hodinu je přednáška o porodu, o péči o miminko a všechny možné rady a v druhé hodině je cvičení na balónech které mi dělá velmi dobře. Dozvím se aspoň spoustu nových informací od porodních asistentek a dobré rady na cvičení, které mohu provádět i sama doma. A tak doma skáču před televizí na balónu jako o život. Jednou jsem se dokonce i převážila a s velkou ránou spadla z balónu dolů na zem.

28 ledna je na program připraven také kurz pro budoucí tatínky, kteří se chystají být u porodu svého dítěte. Na kurzu se sešlo asi 6 tatínků, všichni jsme se usadili na balóny a přednáška mohla začít. Každý tatínek se pravděpodobně cítil trochu nesvůj, mezi námi maminami s velkými pupky. Naštěstí všichni přežili ve zdraví a mohli jsme jet zase domů.

Ve 24. týdnu nastaly první komplikace. 8. února mě začala abnormálně bolet břicho. Nemohla jsem sedět, ležet, stát. Břicho jsem měla úplně tvrdé a úplně vřelé. Cítila jsem že se něco děje a tak jsem zkoušela znovu usnout. Po pár minutách spánku mě probudila další prudká bolest která se jako by stupňovala. Odpoledne jsem myslela že je to už můj konec.

Celý den jsem nic nejedla. Večer už jsme chtěli jet s Vítkem do Boskovic do porodnice. Nakonec jsme se rozmysleli a Vítek usnul. Já jsem skoro celou noc nespala.Bylo mi hrozně. Ráno jsem se vypravili do Brna k paní doktorce Huvarové. Chtěli jsme dojet autem přímo k její ordinaci, ale po hodině bloudění po Brně jsme to vzdali a zajeli na parkoviště k Vaňkovce. Odsud jsme jeli šalinou. Byla to hrozná cesta.

Nakonec jsme tam úspěšně dojeli a usadili se do čekárny. Nějakou dobu to trvalo, protože paní doktorka zrovna dělala vyšetření. Po hodině čekání jsem šla do ordinace. Měla jsem strach protože jsem nevěděla co se v mé bříšku děje. Paní doktorka mě prohlédla, prohmatala a udělala mi ultrazvuk. A diagnóza byla podle ní jasná. Zánět v pochvě a zánět močového měchýře. Proto ta bolest. Po ultrazvuku mi také oznámila že Vaneska je na mě dost velká, a nemá v bříšku dost místa, a proto mě tak bolí břicho. Poté mi předepsala hromadu dalších prášků a dostala jsem několik injekcí do zad. Po těch se napětí v zádech i břichu uvolnilo a mě bylo hned lépe. A tak jsem spokojeně jela s Vítkem domu. Zánět se vyléčí. Hlavně že všechno ostatní byla v pořádku.

19. února jsme do Brna jeli zase. Tentokrát ne k paní doktorce, ale do nemocnice na Zahradníkově ulici. Byla jsem tam objednána na půl 7 ráno na vyšetření krve a testy na cukrovku.

Od půlnoci jsem nemohla jíst ani pít. Když ráno někam cestuji nenajezená tak mi je celkem špatně. Nakonec jsme tam ale v pořádku dorazili. Usadili se s Vítkem na židle do první řady jako v kině a čekali co se bude dít. Po chvilce přišla sestra, vzala si od nás žádanku a zase zalezla. Po pár minutách jsem ze dveří uslyšela svoje jméno. A tak jsem vstoupila do celkem škaredé ordinace, který byla plná injekčních jehel, lehátka a židle. Na židli jsem se usadila, sestřička mi připnula pásek na ruku a řekla ať si zacvičím. Já už věděla že bude zle, protože každá sestra má u mě problém mi krev vzít, protože mi jsou špatně vidět žíly. A taky že to tak bylo.

Na 3 pokus našla sice žílu, ale moc brzy mi sundala pásek z ruky a krev mi přestala téct. A tak zarazila jehlu ještě hlouběji a já měla pocit a že se zastavila až o kost. Pořád se mi šťárala v ruce ve snaze najít nějakou další žílu. Pořád dokola se mi omlouvala a mě začalo být špatně protože to není žádny super pocit když se vám někdo šťárá jehlou už 10 minut v ruce. Nakonec se ale povedlo. Poslala mě sednout si zase zpátky do čekárny.

Za půl hodiny začali zase volat do ordinace ale tentokrát sestra volala asi 8 lidí a mě mezi nimi. Všichni jsme si stoupli do stísněného prostoru a čekali co se bude dít dál. Přišla jiná sestra kterou nám dala každému do ruky půllitrový kelímek plný přeslazené hnusné vody a řekla nám, že máme 5 minut na to abychom to vypili. Pak jsem se šla znovu posadit do čekárny a další 2 hodiny jsme tak zase čekali.

Pak přišlo na řadu další braní krve. A znovu jsem si musela vytrpět tu hroznou zkušenost z rána. Po hrozném zážitku jsme konečně mohli jet zpátky domů. Už jsem se tak těšila. Kvůli testům jsem totiž musela vstávat po 4 hodině ráno a na to už dávno nejsem zvyklá. Sotva jsme dojeli domů, tak jsem usnula.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA