Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tašky do porodnice a předposlední návštěva u doktorky.

28. 7. 2010


Na poslední návštěvu nás doprovodil také tatínek Vítek. Po chvilce čekání v čekárně jsem přišla na řadu. Dostala jsem pochvalu, že jsem moc od poslední návštěvy nepřibrala a hned jsem byla vyzvána, ať si hopsnu nahoru, že může začít prohlídka. Na břichu zastudil gel, a paní doktorka si vzpomněla také na Vítka, tak se mě zeptala, jestli se tatínek chce taky podívat. Tak pro něj zašla.

 

Otočila obrazovku na něj a já si musela počkat. Vše nejdřív ukázala Vítkovi. Při asi 10 minutovém výkladu mu stihla vše ukázat od kolínka, očička až po srdíčko a močový měchýř.

 

Mě uklidnila, že Vaneska už zaujala správnou polohu hlavičkou dolů a je vše v pořádku. Pak obrazovku ultrazvuku nasměrovala na mě. Bohužel jen ve stručnosti vše ukázala mě, viděla jsem tam malé pěstičky jak tam boxují kolem sebe, ukázala mi páteř, nožičky, srdíčko a já byla šťastná, že je všechno v pořádku.

 

Akorát mi řekla, že je Vaneska hodně velká, takže si asi užiji dramatičtější porod. Pak jsem mohla slézt dolů a obléct si oblečení. Vítek na mě pořád čekal v ordinaci. Paní doktorka nám vše vyplnila do průkazky, pozvala nás zase za 3 týdny a to už naposledy a mohli jsme jet domů. Bohužel jsem ale nedostali další fotečku do našeho fotoalba. Malá už je asi na fotku moc veliká a nebylo by na fotce nic moc vidět.

 

Den na to jsem se chystala jako každý týden do cvičení a plávání pro těhotné matky. Zašla jsem s mamkou na oběd a pak zamířila na autobus, který by mě dovezl k babičce. Autobus mi opět jako pokaždé ujel před nosem a mě se nechtělo čekat, a tak jsem vyrazila směr Podlesí zase pěšky. Ten den bylo příšerné teplo a já jsem v ruce měla dvě tašky.

Po pár metrech cesty mi začalo tvrdnout břichu, bylo mi hrozné teplo a bylo mi na zvracení. Na každém kousku jsem musela zastavovat. Po půl hodině trápení jsem přece jen na Podlesí došla. Myslela jsem že to je moje poslední hodinka. U babičky jsem se sesunula na pohovku a musela si lehnout. Srdce mi bušilo jako o závod, nemohla jsem dýchat a břicho měla tvrdé jako kámen. Po půl hodině mi bylo trošku líp a hned jsem usnula. Ten den jsem naplavání raději nešla a zavolala Vítkovi aby pro mě přijel.

 

Dojeli jsme domů a šla jsem si zase lehnout. Bylo mi čím dál hůř, zvedal se mi žaludek a pak jsem začala zvracet. Chtěla jsem polknout aspoň Paralen, ale během chvilky byl zase venku. Šla jsem zkusit i teplou sprchu, ale ani ta nezabrala. Celou noc jsem nespala, pořád jsem se v bolestech převalovala a usnula na chvíli až nad ránem. Po probuzení mi bylo už naštěstí lépe, takže jsem do porodnice přece jen nemusela.

 

Tenhle zážitek mě ale natolik dostal, že jsem si raději tašky do porodnice nachystala. Pár drobností jsem si tam ještě nedala, ale ty si tam dám, až opravdu pojedeme, protože fén, foťák a jiné věci ještě potřebuji.

 

Nejdříve jsem si vše naskládala na zem a poté teprve začala plnit tašky. Zjistila jsem, že si mi to tam tak tak  vše vejde a věci na porodní sál si musím dát bokem, protože ty se mi tak už bohužel nevejdou. Červenou tašku jsem nachystala Vanesce a modrou pro sebe.

 

Možná jsem toho nabalila až příliš moc a zbytečně, ale radši toho mít víc, než aby mi to tam pak chybělo. Přibalila jsem i naše oblečení, protože nemocniční se mi nějak hnusí, nevím kdo vše to měl na sobě a zvlášť pro Vanesku chci mít vše čisťounké a voňavé.

 

Teď už jen postavit postýlku a může jen čekat, kdy konečně ten náš velký den D nastane. Jen doufám, že už to bude brzy……..

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA